Poznání

Když se někdo dotkne mého těla, mohu se leknout, nebo to budu považovat za nepatřičné, popřípadě se mi to bude líbit a budu chtít pokračování. Psýcha tedy reaguje na dotyk těla, takže přes tělo se dotýkáme  psýchy. Dotyk našeho těla vyvolá reakci psýchy, což je vždy doprovázeno nějakým chtěním, např. utéct, pokračovat, dát facku, nadávat, zavřít oči, propadnout se hanbou atd. Psýchy je také možno dotknout se pomocí informace, například: „Pokud čtete tyto řádky, tak jste úžasná bytost na vysoké úrovni, protože až sem by to nějaký primitiv nedočetl!“ Tak co? Dotknul jsem se Vaší psýchy sdělenou informací? Já myslím, že ano. Buď jsem Vás potěšil, nebo rozesmál, taky jste mohli říct: „To je, ale blbost!“. Každopádně jsem se dotknul, jako se dotýká vaší psýchy celý tento článek. Některé psýchy jsem se možná tímto článkem dotknul tak, že její chtění mi sdělit svůj názor bude tak velké, že se prostřednictvím těla dotkne klávesnice a pošle mi mail. A teď jsme u toho: Pošle mi mail kvůli mně samotnému a nebo kvůli sobě? Pošle mi mail, protože jsem se ji dotknul. Mail je tedy reakcí na dotyk způsobený tímto článkem.  Takže pokud něco říkáme, je to v podstatě reakce naší psýchy na dotyk. I když se někdo obětuje pro druhé, tak tuto oběť „chtěla psýcha“. Pokud tedy něco říkám tak vedu dialog a nebo je to monolog mé psýchy?  

Jak je patrno, pokud něco říkám, tak to především říkám kvůli sobě. Zvláště bychom měli být ostražití, pokud vytýkáme chyby druhému. Pokud se nám něco nelíbí, nebo naopak líbí na druhém, tak se to dotýká naší psýchy. Psýcha reaguje jako tělo. Mám-li někde poškozenou tkáň a dotknu se jí, zabolí to. Otázkou je, zda mě to bolí, protože já mám poškozenou tkáň, a nebo je dotyk tak silný, že se jedná o úder, na který reaguje i zdravá tkáň bolestí. Bolest je většinou vyhodnocena psýchou jako „nepříjemná“ a psýcha se chce této bolesti zbavit. Jak je patrno, tak:

1. Bolest je obraný mechanizmus, který chrání jak před poškozením jak těla, tak psýchy.
2. Citlivost na bolest je tím vyšší, čím je místo poškozenější. Je lhostejno, zda se jedná o tělo, nebo psýchu. (Tady se opět projevuje mystérium: „Co je dole je i nahoře“.)

Na fyzické úrovni dokážeme velmi dobře rozpoznat, zda nás bolí lehký dotyk, protože je tkáň poškozená, a nebo zda se jedná o úder. Na psychické úrovni je pro nás rozpoznání lehkého dotyku od úderu těžké. A ještě těžší je vysvětlit tomu, kdo nás na psychické úrovni mlátí, že se jedná o údery a ne o dotyky, že nemáme poškozenou psychickou tkáň na místě, do kterého se trefuje, ale že se jedná o údery, které nám způsobují bolest, a tím pádem emoci jako obraný mechanizmus. Zvláště, když zahalí své údery do hávu pravdy a tento háv utká z dogmatu, například sdělením: „Vidíš, jsi v emoci. Trefil(a) jsem se do černého! Je vidět, že se to tvé psýchy dotýká.“ Takový člověk není schopen rozpoznat, zda se dotýká poškozené psychické tkáně, a nebo do vás řeže, protože sám má poškozenou psychickou tkáň.

Údery od  někoho jiného mohou být způsobeny fenoménem nazývaným „Projekce“.

Projekce by se dala shrnout do těchto bodů:

1. U druhých si všímám kladných vlastností a dovedností, které sám v sobě hledám, nebo se je snažím získat.
2. Na druhých vidím ty negativní vlastnosti, které mám já, neboli bližní jsou mé zrcadlo.
3. Pokud mi někdo sděluje něco o mně a ve mně to vzbudí emoci, tak se trefil do černého. (Trefil se do černého, pokud se jedná o dotyk a nikoliv o úder.)
4. Obviňuji své okolí z mého neúspěchu, to znamená, že nepřijímám odpovědnost za to, co se mi nepovedlo a hledám chybu mimo sebe.

Uvedené body vypovídající o psychické projekci bývají často zneužity ve jménu pravdy tak, jak bylo uvedeno v příkladu. Jedinou možností, jak z toho ven, je rozpoznání, zda se jedná o úder a nebo o dotyk poškozené tkáně. Jak je již z předchozího patrno, tak pokud se jedná o:

1. Dotyk a já reaguji intenzivně - je problém u mně.
2. Úder - je problém u útočícího.

Rozpoznání úderu od dotyku vyžaduje vyšší úroveň poznání. Jako u fyzického těla lze rozpoznat chorobu podle projevů, tak psychická narušená tkáň se projevuje takto:

1.     Argument platí jednostranně – Pokud argument použije druhá strana, tak argument první stranou není uznán, nejčastěji za použití dogmatu: „To je něco jiného!“

2.      Používání dogmatů – Dogma  je argumet, o kterém se nepřemýšlí. Ne, že by to nešlo, ale není ochota. (Jedna strana použila argument jako dogma, pro druhou stranu může zůstat dogma argumentem.)

3.     Emoce – Emoce se dostavují i jako obranný mechanizmus u v případě schytání úderu, takže jen podle emocí není možno rozpoznat, zda je psychická tkáň narušena.

Pokud shledáte tyto příznaky, můžete narušenou psychickou tkáň léčit stejně jako tu fyzickou, tak například:

1. Lehký zánět nebo podráždění lze zklidnit utišujícími prostředky, ovšem jen tehdy, pokud byla odstraněna příčina zánětu. U těla to může být ochlazení nebo analgetika apod. U psýchy vlídné a dobré slovo, pohlazení atd.
2. Otevřenou ránu je třeba vydesinfikovat. Desinfekce může dočasně zvýšit bolet a podráždění tkáně. Na fyzické úrovni si zakoupíte prostředek, kterým ránu ošetříte. Na psychické budete nejspíše požívat argumenty a logiku.
3. Pokud je něco uvnitř, co způsobuje chorobu, může to být:

a)      Selhání nějakého sytému, pak nastupuje interní léčba. Podáváme medikamenty, i jinak působíme na tělo. Jak u psýchy, tak u  těla léčba trvá delší dobu.  

b)      Mechanická závada u těla se odstraní operací. U psýchy to může být hypnóza, hypnotaxie, různá odblokování ve změněném stavu vědomí a tak dále.

Potkáte-li někoho, kdo vám uštědřuje údery do psychické tkáně, můžete:

a)     Se nechat mlátit. Třeba se Vám to líbí, nebo doufáte, že se sám vyléčí a nechá toho.

b)     Mu poskytnout léčbu, pak se ale vystavujeme riziku nákazy, jako na fyzické úrovni v případě infekční choroby. Léčit však lze jen toho, kdo se nechá.

c)     Ho od sebe izolujete, aby vám nezpůsobil bolest a eventuelně Vás nenakazil.