Jdi na obsah Jdi na menu
 


Iluze

11. 9. 2010

Jak o tomto světě (naší realitě) víme? Realitu, jež nás obklopuje, rozpoznáváme našimi smysly, které materiální věda dělí na hmat, sluch, čich, zrak a chuť. Díky dnešní technice si lze například sluch představit jako mikrofon, zrak jako kameru, chuť a čich jako čidla atd. 

To, co vstupuje do našeho vědomí, je informace. Abychom to lépe pochopili, zabrousíme do Newtonovské fyziky: Vezmeme kytaru a zavadíme o strunu. Struna se rozkmitá a svým kmitáním stlačuje vzduch okolo sebe. Vznikají tak vlny, jako když hodíte kámen do stojatých vod rybníka. Tyto vlny naráží na překážky. Pokud je touto překážkou bubínek vašeho ucha, začne kmitat stejně jako struna na kytaře. Pak už jen ucho převede, pomocí třmínku a kovadlinky, kmitání na iontový proud, který je nervem odveden do mozku. V mozku je kmitání iontového proudu vyhodnoceno a my si řekneme, že slyšíme kytaru.

 

Tak si to shrneme:

  1. Mechanický pohyb struny na kytaře je převeden na mechanický pohyb vzduchu (akustické vlny).
  2. Akustické vlny jsou převedeny uchem na pohyb iontů v nervu.
  3. Mozek „porovná“ kmitání iontového proudu s databází již zaznamenaných kmitů, najde shodu s již se zaznamenaným kmitem s nálepkou: „Zvuk kytary“. Potom do vědomí zašle informaci, že slyšíme kytaru.

Jak je patrno, tak informace prošla několikerou proměnou formy. Otázkou je, zda při přeměnách nebyla tato informace pozměněna. Copak při přeměně mechanického pohybu struny na mechanický pohyb vzduchu, to by ještě šlo, ale kdo ví, zdali nám mozek „nelže“ a nevyhodnocuje zvuk kytary jinak než zní ve skutečnosti? Nebo nepoplete nálepky a my místo štěkání psa „slyšíme“ kytaru? Toto popletení nálepek je možné uměle vyvolat, například sugescí za pomoci hypnózy nebo jiného stavu změněného vědomí.  Dnešní technika „umí“ zvuk různě upravit, například zvýraznit výšky nebo basy. Aby to pak neuměl mozek, jehož výplodem je právě taková technika.

Stejné kejkle s formou informace, které se dějí při procesu slyšení, se dějí i v technice. Například, když telefonujeme, naše hlasivky rozkmitají vzduch. Ten narazí na membránu mikrofonu. Mikrofon převede otisk našeho hlasu z vlnění vzduchu na vlnění proudu v drátu. Drát převede informaci  (otisk našeho hlasu) do jiného telefonu. Sluchátko jiného telefonu pak převede kmitání proudu na kmitání vzduchu (akustické vlny). Kmitající vzduch narazí na bubínek ucha…

A teď zase z jiného konce.

Co když žijeme v Matrixu? Matrix je název filmu, ve kterém je prezentována myšlenka, tedy informace v určité formě, že naše realita je pouhou iluzí, a že ve skutečnosti jsou naše těla využívána jako energetický zdroj. V Matrixu jsou naše těla pěstována jako rostliny, kdežto mozkům těchto těl je nepředkládána informace o úplně jiné realitě. Lidé chodí do práce, baví se, oddávají se svým koníčkům - prostě žijí. Ve skutečnosti jsou však ponořeni do roztoku a připojeni k hadicím, které vedou z jejich těl.

V jiné scifi povídce byla informace o rozporu mezi vnímanou realitou a skutečností prezentována ve formě vyoperovaných mozků, uložených v živném roztoku. Z mozku byly elektrodami snímány mozkové vlny (myšlenky) a po jejich vyhodnocení počítač simuloval informaci ze smyslů, například zvuk kytary, takže mozek „si myslel“ že slyší kytaru, stejně jako v Matrixu.

Dokážete rozpoznat, zda Vám někdo nebo něco nenapíchlo „telefonní linku“ vedoucí od Vašich smyslů k Vám?

Krásná ukázka iluze je film. Film je v podstatě promítání jednotlivých diapozitivů rychle za sebou. Při promítnutí 24 obrázků během jedné vteřiny už náš mozek nedokáže jednotlivé obrázky od sebe odlišit a vyhodnotí je jako plynulý pohyb.  Ale při této frekvenci by mozek ještě „zaznamenal“ blikání způsobené zmizením jednoho obrázku a objevením druhého. To je vyřešeno tím, že se jeden obrázek promítne dvakrát a pak je nahrazen dalším.

Pokud byste nevěděli, že sedíte v kině a že to, co se před vámi odehrává, je „pouhá“ iluze, možná že byste z kina v panice utekli jako první diváci, kterým byl promítnut, dnes bychom řekli dokumentární film, Příjezd vlaku. A co takhle nějaký horor, který se záměrně „tváří“ jako dokumentární film… Je to iluze na druhou.

Iluze „má“ nad Vaším duševním životem moc, pokud nevíte, že to, co vnímáte je právě iluze. Jestliže prohlédnete, máte na výběr:

  1. „Ponoříte“ se do iluze a budete ignorovat informaci, že se jedná o iluzi.
  2. Oddávání se iluzi si budete řídit sami

To samé platí, i když někoho o iluzi poučujete, jako já teď poučuji Vás. Je to stejné, jako když se dítě oddává svým dětským hrám, oproti svému vrstevníkovi, který vlivem životních událostí „prohlédl“. Otázka zní: Měli bychom toho, kdo si hraje, poučit o tom, že jeho hra je pouhou iluzí? Domnívám se, že nikoliv, protože iluze pomáhá například v procesu chápaní. Kdyby nám iluze něco „nezastírala“, zřejmě bychom se ztratili v bludišti informací.

Otázku, zda je realita, jež nás obklopuje, skutečností a nebo pouhou iluzí, si již zodpovíte sami. Záleží však jen na Vašem rozhodnutí, zda se „ponoříte“ do iluze a nebo zda si potápění v iluzi budete řídit sami.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář